Varanásí



Když jsem z prosluněné a bezstarostné Varkaly přeletěla do Varanásí, hodně jsem se lekla. A narůstal strach a úzkost ze všeho co jsem viděla, cítila a prožívala. Pršelo, byla zima, na zemi velké kaluže a spousta hoven, psích, kravských a možná ještě kdovíjakých, lidé neteční a obaleni v kusech hadru, chyběly jižanské úsměvy a přívětivé pohledy.
Ocitla jsem se v prostoru bídy a nouze, v prostoru přijímání skutečnosti takové, jaká opravdu je.
Procházela jsem gháty, jen letmo zahlédla pálení mrtvých lidských těl a moje úzkost narůstala. Opět a znovu se přihlásila tupá bolest v podbřišku a nedoléčený smutek po ztrátě maminky.
Přemýšlela jsem, proč jsem tady chtěla být a přitom jsem měla chuť okamžitě odjet pryč. Bála jsem se Varanásí.
Brzké ráno nás vezl lodník po Ganze, atmosféra probouzejícího se města, rituály na břehu Gangy a míjející se loďky…to všechno působilo mysticky, tajemně.
Zvláštní a silná energie.
Koupila jsem si od malého indického chlapce dvě mističky květin se svíčkou. Jednu pro tátu a jednu pro maminku.
Na lodi byl vítr a nepodařilo se mi ani jednu svíčku zapálit a zápalky darované indickým chlapcem rychle ubývaly. Poprosila jsem lodníka o pomoc. Sundal prkno a v jakémsi vyrobeném podpalubí mi svíčky zapálil. Poprvé jsem měla pocit, že všechno nebude tak černé jak to vidím a že mám nechat věcem volný průběh. Přijmout jak se cítím, jak na mě město a jeho lidé působí a také přijmout to, co se ve mně odehrává a proč a jakým způsobem bych ráda této realitě unikla.
Poslala jsem mističky po řece, obě svítily. Byl velký vítr.
Táta se trošku naklonil a plamínek zhasl. Maminka zářila, a i když všechny ostatní mističky pomalu zhasly, jediný plamínek mojí maminky svítil a svítil. Byli jsme s loďkou už hodně daleko, přesto jsem si stále hlídala to jedno zářivé světýlko, sledovala jsem ho a zvládala velký nápor emocí, které jsem cítila všude, po celém těle.
Chtělo se mi tak moc plakat, protože jsem si vzpomněla, jak mi maminka nedlouho před svojí smrtí řekla, že až umře, dá mi vědět, jestli opravdu po smrti něco existuje.
Všechen ten smutek, který seděl nejenom v podbřišku, všechny ty bolavé otázky a pochybnosti chtěly ven. V lodičce jsem nemohla, nebyla jsem tam sama. Ale když jsem se vrátila do svého pokoje, dlouho jsem plakala. Hodně se mi ulevilo a tupá bolest v podbřišku se ztratila.

Ráno jsem si dopřála procházku po městě a snažila jsem se vědomě přijímat to, co cítím, co mě děsí a přivádí do stavu paniky, abych dokázala rozeznat, co jsem si do města přivezla a co v něm opravdu je.
Před dvěma dny jsem proběhla uzounké uličky s děsem v očích, v každém potkávajícím jsem viděla možné násilí a připravenou krádež, ale když jsem dokázala oddělit svoje bůhvíodkud pramenící děsy a strachy od lidí, které potkávám a od místa, kterým procházím, bylo to najednou jiné.
Procházky byly čím dál více zajímavější, pro mě bohatší a krásnější.
Nemohla jsem se nasytit.
V uzounkých uličkách jsem smlouvala průchody s obrovskými vodními buvoly, protože tam platí buď on a nebo já. A když se dohoda nedařila, vždycky se objevil někdo, kdo buvola podržel a ukázal mi, že můžu projít. Objevila jsem malinké krámečky s krásnými látkami a látkovými obrazy, kde vás majitel obchůdku pozve dál, posadíte se na zem pokrytou měkkými polštáři, přijmete výborný čaj a pak se obchoduje. Pan obchodník vytahuje stále nové a nové zboží ze všech polic, rozkládá je na zem a nestačím obdivovat barvy a krásné obrazy. Nádhera, ráda bych nakoupila daleko více, kdybych měla ve svém báglu hodně místa.
Přichází dlouhé smlouvání, které je v Indii zajímavou hrou. On píše cenu, já kroutím hlavou a naznačuji mdloby, na vyzvání píšu já cenu a obchodník kroutí hlavou a směje se.
Nakonec se dohodneme tak přibližně někde uprostřed a krásný obraz se Shivou, který má pronikavě černé oči a kolem krku kobru, je zabalený do ekologické tašky s nápisem obchodu. Obraz, který má tak velkou sílu už jenom při rozbalení zatím nemám doma kam pověsit, protože vnímám jeho silnou energii a cítím za ni zodpovědnost.
Za chvilku začnu litovat, že jsem si nekoupila nádherný obraz slona v indických barvách, protože se mi zdál příliš drahý a říkala jsem si, že zase jindy, ale tušila jsem, že jindy bude znamenat najít jednu uličku ve spleti mnoha dalších a podobně vypadajících, což je při mojí prostorové orientaci docela nemožné.

Během procházek a svojí důsledné terapie (co je moje a jak to opravdu je) jsem narazila na malinkou hippie kavárničku Shiva coffe, kterou vedou Nepálci a kde je spousta alternativních a zajímavých lidí, kde se zastavil čas a pokud plyne, pak jenom velmi příjemně.
Dávám si výborné latté a vynikající zapečenou pochoutku a nořím se do atmosféry milé kavárny. Otevřenými dveřmi pozoruji procházející buvoly, maminky s dětmi, obchodníky s taškami plného zboží, které jsou kdykoliv připraveni otevřít a začít smlouvat.
Vnímám narůstající důvěru k tomuto tajemnému a hlubokému městu a také k mému putování do Varanásí.
Někde hodně hluboko uvnitř cítím svoje klidné místo, kam jsem se vrátila, abych mohla dál beze strachu a úzkosti setrvat v této zvláštní době a na tomto zvláštním místě.

Nejraději jsem procházela gháty. Spousta schodů na břehu posvátné Gangy, kde se odehrává celý život. Jen tak, veřejně všem na očích a pro nás Evropany až troufale otevřeně.
Ráda jsem odpoledne sedávala na schodech a dívala se.
K řece přišla skupinka asi padesáti mužů. Staří, mladí a všichni veselí, upovídaní. Pomalu si odložili košile a přes kalhoty uvázali dhoti (dlouhý kus bavlněné látky), aby se mohli celí svléknout a ponořit do řeky. A tam probíhala společná očista. Společné mydlení, šamponování, přepírání drobných kousků oblečení a především společenská zábava. Halas, smích, pošťuchování. Na břehu pak pokračovalo převlékání, rychlejší počkali na pomalejší, a i když jsem jejich řeči nerozuměla, myslím si, že se během očisty probrala spousta důležitých mužských témat. Nacvičenými pohyby si muži pod mokrý kus látky navlékli suché kalhoty, a aniž zpomalili povídání a společný smích, upravovali se
a chystali k odchodu. Společně pak velká skupina vykoupaných mužů odcházela pryč. Krásná mužská energie, silné mužské společenství…vychutnávala jsem si to.
Hned jsem si vzpomněla na terapeutické tzv.mužské kruhy u nás a cítila jsem obrovský rozdíl mezi tradicí udržovanou a tak samozřejmě plynoucí se svojí přirozenou energií
a mezi něčím uměle vytvořeným, možná snaha resuscitovat, možná dobrý podnikatelský záměr.
To velké vykořenění, propletení mužských a ženských rolí, síla na jedné straně a sterilita na druhé straně, nedá se srovnávat.
Jak se neustálým přemýšlení a zdokonalováním a zdůvodňováním pomalu připravujeme o všechno, co už tady kdysi bylo a plnilo svůj účel.
A náhražky nefungují.

Místo, které jsem zpočátku jen tak proběhla, protože jsem se ho bála, byl pohřební ghát. Tam se spalují mrtvá těla a všechno má svůj nepsaný řád. Když jsem pak jedno odpoledne seděla a sledovala všechno, co život a smrt přináší, uvědomila jsem si, že každá kremace má svůj příběh. To mě velmi zajímalo.
Viděla jsem bohaté rodiny, které spalovaly svoje mrtvé se vší poctou, která k tomu náleží. Dopřáli mrtvému spoustu kusů dřeva, které je velmi drahé a také santalové dřevo, které při žehu voní. Při kremaci byli tři kněží a mrtvý měl nosítka omotaná spoustou květinových girland. Probíhaly rituály, zpívání manter, kněz obcházel hranici s mrtvým
a symbolicky na dřevo poklepával několika svázanými větvemi z posvátného stromu. Pak nejstarší syn hranici zapálil a muži ji hlídali a potřebně upravovali.
Mezi hořícími hranicemi jsem uviděla zvláštního muže, který byl oblečený do černého, a udiveně jsem sledovala potulující se psy, kteří za mužem pořád chodili a s úctou ho sledovali. Vypadalo, že mají k němu velký respekt. Muž sledoval kremace, občas s někým promluvil. Později jsem se dozvěděla, že to byl jeden ze skupiny jogínů nazývajících se Aghori. Jsou to muži, kteří svým způsobem života prosazují myšlenku absolutna. Tedy všichni a všechno jsme jedno. Proto se tito jogíni živí masem mrtvých a popelem z pohřebišť si pokrývají tváře. Podle životní filozofie těchto jogínů neexistuje rozdíl mezi mrtvými a živými, neexistuje dobro a zlo a neexistuje rozdíl mezi čistým a špinavým.
A taky jsem viděla starého chudého muže, který s pár přáteli chystal kremaci pro svoji mrtvou ženu.
Pouze pár kusů dřeva, oproti tradici se přišly se ženou rozloučit i její sousedky, sklonily se nad nosítka a obličej mrtvé dlouho natíraly balzámem a zpívaly. Jedna z žen se kývala v rytmu písně, až se rozplakala. Byla jemně upozorněna mužem, že má místo opustit.
Ženy se kremací obvykle neúčastní a jak mi vysvětlil jeden mladý Ind, protože ženy se loučí s mrtvými doma, tam je dovolený nářek, pláč a zoufání. Spalování mrtvých je pouze záležitost mužů, tam emoce nepatří. Protože emoce žen blokují duši mrtvého a ta nemůže odejít do nebe. Starý muž zapálil tělo na malé hranici dřeva a se svými přáteli seděl na obrubníku. Oheň sledovali a potichu si povídali.
Když jsem pak tudy ráno procházela, nebylo už na chodníku nic. Žádná stopa po tom, že se tady ukončil jeden lidský příběh.
Moje setkání s pochopením, že nejsme až tak významní, jak se domníváme a když umřeme, vše poběží ve svém rytmu dál. I bez nás.

Vzpomínám na krásný večer, kdy Gangu ozářil Úplněk, a tlampače nádherně zpívaly mantry a řeka plynula, odnášela všechno svaté, prožité ale i smutné.Seděla jsem tehdy v úplném vnitřním tichu a prožívala krásnou atmosféru všeho kolem tak hluboce pravdivého, až to zabolelo. Cítila jsem velký vnitřní posun, ale zatím jsem tomu nerozuměla.
Děkovala jsem sama sobě, že jsem si dovolila zůstat pro všechny dojmy a pocity při setkání s mystickým Varanásí a neutekla jsem při prvním šoku.
Jak by bylo jednoduché popřít tu hloubku a pravdivost a přitom někdy věci na první pohled vypadají úplně jinak, než jaké nakonec opravdu jsou.
A stejné je to i s lidmi.





duben 2015